Úvod / Blog / blogový článek

Prolínání rovin, systém, neutralita

autor: | 24.09.2020 | BLOG

Na začátku týdne jsem měla zajímavý zážitek. Těsně před probuzením jsem viděla velkou tmavou postavu. Bytost měřící kolem deseti metrů, která stála nad sousedním domem. Nedávno se jim narodilo miminko a já v šoku z toho, co jsem viděla, ji chtěla poslat dál. Ať jim neubližuje, ukončí vliv na mladou rodinu, na toho malinkého tvorečka. V tu chvíli na mě ona bytost upřela pohled a já viděla v její tváři bolest a smutek. Opravdu mě to zarazilo, vždyť ty temné bytosti, parazitické entity jsou přece špatné, škodí lidem, čerpají z nás naši energii a podněcují v nás strach.

Byla jsem v rozpacích. Takové utrpení a zároveň odhodlání jsem viděla v jejím obličeji bez tváře. Požádala mě, ať ji nechám dělat svou práci. Pokud bych ji od této rodiny odebrala, přišla by po ní další. Taky mi sdělila, že ji nemám soudit. I když její poslání není podle našeho vnímání ,, žádoucí“, neznamená, že je špatné. Prostě jen dělá to, co dělat má pro dobro své i dobro rodiny, se kterou teď pracuje. I když vyjevená, nechala jsem tento zážitek být a nezkoumala jsem, co mi měl ukázat- tak mimochodem nyní přistupuju k životu, nepřemýšlím, nezkoumám, snažím se naopak ,,jen“ prožívat, být a žít.

Odpoledne toho dne jsem se po dlouhé době propojila s rovinou elementárních bytostí. Viděla jsem po zahradě poletovat vily, vnímala jsem dévy rostlin a zvířat a připomnělo se mi nově přicházející silové zvíře- vážka. Najednou se mi do tohoto nádherného obrazu dostala ona bytost. Pochází z podobné roviny bytí. Jsou dévy nádherné bytosti a tato nežádoucí? Jsou víly malí andílci a tato démon? Ono všechno má svůj smysl a důležitost pro celek. Jsou bytosti, které nás podporují v lásce a harmonii a pak bytosti, díky kterým prožíváme dávná traumata, která máme tímto umožněno vyléčit. Která má pro nás důležitější roli?

Je to jako s lidmi. S některými se cítíme podporováni a s druhými se nám otevírá vše možné. S jedním bychom chtěli být stále a druhému se vyhýbáme, nebo naopak vztah úplně ukončíme. Oba tyto typy jsou našimi učiteli, pomocníky, díky kterým se můžeme posouvat dál. Jedni to dělají podporou a druzí odporem. A jedněmi stojíme bok po boku v dobrém i zlém a druzí dokážou ze zrnka písku vytvořit písečnou bouři. Jsou jedni špatní a druzí dobří? Budeme se stýkat s jedněmi a druhé zavrhovat? Tak krásně nám ukazují náš vnitřní rozkol. Jedna naše část chce harmonii, lehkost a přijetí a druhá přesný opak. Můžeme se odříznout od všech, kteří nám nedovolují lehkost bytí. Můžeme vyměnit kamarády, omezit styk s rodinou, ukončit vztah. Můžeme se odstěhovat a přestat vídat naše děti. Můžeme udělat vše, co cítíme jako správné v ten okamžik. 

Všimla jsem si ale zajímavého jevu(?). Jakmile ve svém životě necháme jen ty ,,žádoucí“ osoby a odstřihneme se od všech těch pohlcených matrixem, systémem, svými bloky, začnou nám to ukazovat ti žádoucí. Jakmile odstřihneme kamarádku, která nás ,, tahá dolů“, převezme její úlohu kamarádka, která nás držela nahoře. Jakmile odřízneme rodiče pohlcené systémem, kteří nás nutí nořit se do zoufalství a agrese, převezme jejich úkol náš partner, naše děti. Nemůžeme se schovat před něčím, před čím se schovat nejde-před námi samotnými.

Lidé, kteří nás tahají dolů, kteří v nás probouzí nežádoucí emoce, vyvolávají nežádoucí situace, jen zrcadlí stránku nás samých. Není to ovšem ledajaká stránka. Je to ta, před kterou utíkáme, kterou schováváme a nejdůležitější- kterou bereme jako podřadnou. Vždyť ona láska je víc než strach. Porozumění víc než disharmonie. Na vílu se díváme s radostí a onu bytost posíláme pryč.

Můžeme utéct na konec světa, odříznout se od všech lidí, zbavit se civilizace. Můžeme poletovat v oblacích a na Zem se snášet jen občas. Můžeme se nechat unášet pocity štěstí a hojnosti. Můžeme cokoliv, jsme svobodné bytosti. 

Všichni lidé jsme propojení navzájem a spojení s planetou. Každý jsme buňka, která tvoří spolu s ostatními nádherný celek. Můžeme se odříznout od civilizace, ukončit všechny vztahy, ale pořád jsme součást celku. Celek je utvořen takovým způsobem, aby každý zastával svou roli, svou úlohu. Jsou buňky, které sídlí v srdci, další vykonávají svou nezastupitelnou úlohu ve vyměšovací soustavě. Jsou bakterie, které jsou v jednom místě těla nezastupitelné a na druhém nežádoucí. Vše hraje symfonií pro dokonalý výsledek. Každá bytost ve vesmíru má svou nezastupitelnou úlohu. Každý člověk na planetě hraje roli, kterou si vybral pro dokonalý výsledek celku.  

Mám teď zvláštní období. Jsem taková jalová. Jsem jako odosobněná osoba, která se dívá na svůj život s odstupem. Je špatné být citově oploštělá? Je špatné neprožívat intenzivně? Je nežádoucí nebýt strhnutá každou situací? Je pravda, že mi už chybí radost z tvoření, ale naopak cítím, že je teď důležité neprožívat bolest. Toto rozpoložení mi ukazuje, jak je vše absolutně neutrální. Jak vše je stejně důležité a žádoucí. Umožňuje mi to pohled na světové dění bez emočního zabarvení, hodnocení. Dovolilo mi to přestat hodnotit své fáze vývoje na stagnaci a postup. Na nicnedělání a práci. Je to pro mě důležitý krok stejně jako každý jiný. Cítím, že další bude založený právě na ne-hodnocení a přijetí. 

Kdy se nám stalo přirozeností, že se snažíme vymanit z nepříjemného? Kdy se nám stalo přirozené, že bojujeme za svou svobodu? Že se snažíme ze všech sil udržet naživu? Že chceme téměř za každou cenu změnit nám nekomfortní? Že chceme vše sluníčkové a vyhýbáme se mrakům? Je to pud sebezáchovy, nebo přijetí vlastního hodnocení? Je smrt špatná? Je nemoc špatná? Jsou ony klacky pod nohami skutečně klacky, nebo schody, po kterých můžeme stoupat?

Vše je jen iluze a stav. Stejně jako systém, Matrix, všechny zákony a nařízení. Co je vlastně systém? Je to slovo, myšlenka, stav vědomí. Kdo ho činí neměnným a kdo mu dává hodnotu? Má takovou váhu zákon samotný, nebo mu ji dávají lidé, kteří ho berou jako neměnný, důležitý? K čemu slouží lidmi vytvořené zákony? K čemu slouží ústavy? 

Současný systém stojí na zákonech a nařízeních. Dokud budeme žít v iluzi strachu a ochrany jako nutnosti, systém bude žít. Ať už mluvíme o ústavách, zákonech, nebo nařízeních, jde vždy o jedno a to samé- ochranu. Ochrana majetku, zdraví, svobody, svobody vyjadřování. Chrání nás dokonce jeden proti druhému, vynucuje naše tíhnutí po pomstě, odplatě, trestu pro viníka. Systém je jako mrak, který my udržujeme ve svém tvaru. To my ho držíme při životě a on je tu pro nás. Stejně jako ona bytost. Není špatný, není ani dobrý. Je jen odrazem nás jako jednotlivců, lidstva, planety, galaxie a vesmíru. Systém jen doplňuje, podněcuje to, co doplňovat a podněcovat má. Pokud žijeme programem oběti a prahneme po trestu pro všechny, kteří pro nás hrají viníky, budeme mít policii a soudní systém. Pokud chceme být viníky a trestat se za to, máme policii a soudní systém. Pokud nechceme svobodně myslet, být závislí na druhých, postupovat svou suverenitu druhým, máme tu školský systém a zdravotnictví. Pokud propadáme pocitu malosti, nedůležitosti, máme k dispozici politiky, starosty a prezidenty. Pokud žijeme tím, že si vše musíme zasloužit, máme finanční systém založený na bídačení…. Systém není špatný, ani dobrý. On je vlastně velice prospěšný. Vždyť nám pomáhá tam, kde přesně pomocí chceme. Kdybychom ho nepotřebovali, neměl by tu pro nás smysl. 

Pojí se s tím taktéž zajímavá věc. Nikdo nás nezachrání a všichni nám pomáhají v záchraně. Nikdo za nás nemůže udělat naši práci a zároveň nám všichni můžou pomoci. Současné dění na planetě je velice žádoucí. Ono, i když se podíváte na všechny ty hrozné kroky mocných, karantény, obchody s lidmi, ovlivňování počasí ,nepokoje… Vše nám hraje do karet. Nebýt nich, neuvědomili bychom si, jak se sami ochuzujeme o svobodu. Nebýt nich, nezačaly bychom pochybovat o stabilitě tohoto finančního systému. Nebýt nich, nechávali bychom řízení vlastních životů druhým lidem. 

Čím víc se bráníme systému, odpoutáváme se od něj, bojujeme s ním, tím víc nejen bojujeme se složkou nás, která ho vyžaduje, ale tím víc nás i pohlcuje. Ona je tak nějak naše přirozenost se vším, s čím nesouhlasíme, bojovat…Nebo? 

Již delší dobu vnímám, že si chceme připomínat naše dávná traumata se vší parádou. Chceme si padnout na dno, od kterého se můžeme posléze odrazit. Chceme mít srdce rozbité na milion kousků a pak se unášet blažeností naplnění. Chceme mít odepřenou svobodu, abychom se do ní probudili. 

Pak je tu přístup v lehkosti. Ten obnáší mírnější výkyvy, ne tak intenzivní prožívání bolesti, avšak funkci má stejnou. Je to jako přijmout radu ,,plotna pálí“, nebo si to zkusit a zjistit, že skutečně pálí. Když teď tak píšu, připomíná se mi téma, které se mi otevřelo, ale prozatím se nerozvíjelo. Je to přijmout zkušenosti předků a stavět na jejich základech. 

Já, stejně jako mnoho dalších lidí, si však chceme svou zkušenost zkusit sami, sami se radši spálíme, než abychom s díky uposlechli zkušeností těch, kteří to udělali před námi. Jdeme si tak tvrdě za svým, že je nám jedno, zda to bude bolet, hlavně, že to zkusíme MY SAMI.

No a hned mě napadlo, jak k tomuto můžu aplikovat své nynější neutrální rozpoložení. Jdu na to. 

Pokračování příště…

Krásný den

Míša

Fotografie od Sebastiaan Stam na Pexels.com

 

Proběhlo, probíhá a bude probíhat

Přijďte na akci do centra rozvoje

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

🗓 17.1.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 29.1.2024 ⏱10:00 – 19:00
🗓 21.2.2024 ⏱ 10:00 – 19:00
🗓 6.3.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 18.3.2024 ⏱10:00 – 19:00