Včera večer mi hlavou probleskla otázka, ,,kdo jsem?“. S dětmi jsem máma, s přítelem žena. S rodiči jsem dcera, se sourozenci sestra. Když uklízím, jsem ta, která uklízí. Když vařím, jsem ta, která vaří. Když maluju, jsem ta, která maluje…
Mám spoustu rolí, ale žádná neříká, kdo skutečně jsem. Kdo jsem, když vypnu myšlenky, když nic nedělám? Kdo jsem, když si vysvleču oblečení, odložím své vlasy, oči, ruce, nohy, kůži, orgány a kosti. Kdo jsem bez fyzického těla? Jak vypadám, jakou mám formu, tvar, barvu? Jsem malá, nebo velká? Jsem úzká, nebo široká? Jsem nic. Jsem nic, co obsahuje vše.
Nebyla jsem ničím, dokud jsem nezjistila, že jsem nic.
Když se podívám pod všechny vrstvy svého těla, svých přesvědčení, svých postojů. Když se podívám pod všechny své dary, všechny své role, vidím kapku rosy ležící v jeskyni, kterou ozařuje měsíční svit. Když se podívám ještě hloubš, vidím rotující přímku, která se zastaví v bodě nula. Vidím ji jako tečku. Kdo jsem já v kapce rosy? Co obsahuje tečka? Nic. Není tam naprosto nic a přesto je schopné manifestace do všeho, kým jsem. Jsou na ní vrstvy všech mých vlastností, přístupů a přesvědčení. Je na ní i vrstvu po vrstvě mé tělo, jedno za druhým. Vidím to jako skládající se vrstvy na sebe, až z toho vzniká ucelený obraz mého já v teď. Dokážu si tento film pouštět stále a stále dokola a stejně nevím, kdo ta tečka je, jaké má kapka rosy jméno, odkud svítí ono stříbřito-modré světlo. Vím, ze svého předpojatého já, jak bych měla vypadat, jak se chovat, jaká být. Vím, jak chci, aby vypadala každá vrstva mého já. Jak ale vypadá střed, ze kterého tohle všechno vychází? Po čem touží, co chce? Tolik prahnu po odpovědích, ale dostávám stále jen zcela naplněnou odpověď ,,nic“.
Není to nic, které jsem doteď znala. Je to nic, co znamená vše. Není to černá, je to celé spektrum barev. Není to bříza, ale zástupy všech stromů ve vesmíru. Není to křišťál, je to kámen s vlastnostmi všech kamenů v galaxii. Je to prázdnota, která obsahuje plnost všeho, co bylo, je a bude ve všech realitách a ve všech vesmírech.
Už nedávno jsem zjistila, že jsem jako prázdná nádoba, která se plní a plní, ale ve skutečnosti je prázdnější a prázdnější. Plní a vrství na sebe jedno přesvědčení za druhým, až přehlíží, že čím víc vrstev se snaží mít, tím větší nahota ji pohlcuje. Neexistuje destrukce, je jen nekonečné tvoření. Neexistuje vliv druhých, je jen nekonečná projekce já jsem.
Je toho tolik, co dělám, jak přemýšlím, jak přistupuju k sobě… Vychází to však z mého zatím neznámého já, nebo síly vlivu vnějšího?
Vím, jaký chci mít vztah s přítelem z vrstev svého já, ale jaký vztah chce mít mé jádro? Jak v něm spolu existují a milují se žena a muž? Jak by to vypadalo ve hmotě, kdyby se to promítlo z mé skutečné podstaty? Jako harmonická, naplňující a láskyplná existence dvou já v celku my.
Jak vypadá má podoba ve hmotě, která je založená na projekci mého jádra? Mělo by dlouhé vlasy, nebo krátké? Bylo by blonďaté, nebo červenovlasé? Bylo by štíhlé, nebo plnoštíhlé? Jakou velikost nohy by mělo? Jednotlivé podoby nejsou důležité. Co je však důležité, je spokojenost a štěstí ve svém těle.
Jak by přistupovalo k roli matky, jak by se chovalo ke svým dětem? Svobodně, neohraničeně a laskavě.
Při každém pohledu dovnitř, ven a zpátky vidím, že i když moje jednotlivé vrstvy nejsou zcela synchronní s onou tečkou, nejsou její přímou projekcí, jsou nejdokonalejší, jaké v daném okamžiku. Včera byly dále od pravdy, než dnes, a zítra budou blíž, než teď. Nejsou skutečnou projekcí mého jádra, ale jsou nejdokonalejší, jakou v tuto chvíli dokážou být.
Dokážu tyto vrstvy měnit rychleji, když mám možnost nahlédnout do svého skutečného já? Ano.
Dokážu, díky nahlédnutí do nitra svého já, láskyplněji přijmout všechny ty vrstvy? Zcela jistě.
Když se z této vrstvy svého já ohlédnu do minulosti, nebo budoucnosti, každý okamžik má emocionální podtext. Ať už bolest, nebo radost. Když se však podívám na svůj život ze svého jádra, pohledem kapky v měsíčním světle, vidím je všechny jako vzpomínky na krásné zážitky promítající se na tisících obrazovkách. Můžu je libovolně přetáčet, pouštět znovu, z konce na začátek. Můžu jim mezi sebou měnit pořadí. Nevidím tam bolest, ale fénixe, který je jen moment před povstáním z popela. Nevidím tam smutek, ale léčení posvátnou vodou. Nevidím tam hněv, ale určování, kdo jsem. Nevidím tam traumata, ale posuny vpřed. Vše je naprosto dokonalé v každé jedné vteřině.
Vnímám neskutečný potenciál této neomezené tečky. Dokáže jen pouhým propojením s vrstvou mého já změnit naprosto vše, aby to odpovídalo jejím energiím. Něco se děje rychleji, něco pomaleji. Děje se to však jen tehdy, kdy já k tomu dám svolení. Nemůže se změnit, co ještě nejsem připravená vložit do jejich energií. A s láskou a trpělivostí přihlíží, když si chci ještě něco ponechat. Každý jeden z nás má potenciál pouhou myšlenkou vytvořit obraz. Někdy se však chceme ponořit do jeho tvorby a dát si načas. Mnohdy totiž cesta není o cíli, ale o krocích a je jen na nás, co si chceme ztížit a co chceme rychle uvést do konečného tvaru.
Nádherný den
s láskou
Michaela Famfrlová
Fotografie od Pixabay na Pexels.com
