,,Díváš se do neznáma, do prázdna a tmy, ale na konci září nádherné barvy a tvary, které tě chtějí potěšit.“
Malování a vyjadřování se barvami, symboly, svým osobitým pohledem mě vždy bavilo. Šlo v něm vyjádřit emoce, pocity a bylo to vždy jednodušší, než o tom přemýšlet, nebo to říct slovy. Byl to můj svět, ve kterém bylo jen to, co jsem chtěla. Vyjadřovaly mě, šly z nitra. Když jsem se k malování před dvěma lety vrátila, bylo to jiné. Obrazy byly krásné, čáry rovné, barvy k sobě ladily, ale nebyla v nich upřímnost. Vždy jsem v nich našla něco, co bylo špatně. Ať už to byl ten nejmíň podstatný detail, nebo mi výsledně celý obraz nedával smysl.
Nebylo to jen o obrazech, bylo to i v práci průvodkyně, terapeutky, matky, ženy. Byla jsem tam já, ale ne ve své upřímnosti, nedávala jsem do činností a rolí svou jedinečnou esenci a snažila se být někdo jiný. Dokonce jsem s tím nebyla až natolik ztotožněná, že jsem se nedokázala ukázat, postavit se za svá slova, za své postoje a názory. Jak drsné posazení na zadek mi přišlo, když jsem si sáhla na své duchovní dno. Když jsem zjistila, že si právě tímto vyháním pocit vlastní důležitosti a výjimečnosti.
Jak trpce chutnalo zjištění, že jsem na všechny shlížela z patra, protože já přece vím líp…Čím víc důležitá a výjimečná jsem si hrála, že jsem, tím menší vyrovnanost jsem zažívala a žila. Nebylo to jen o popírání hmoty a vyvyšování vyšších sfér, ducha, odráželo se to na mě samotné. Když jsem před nedávnem přišla na to, že bez role průvodce nejsem nic, že bez něj nemám smysl, že vše ostatní nedává smysl, bolelo to, rozervalo mě to na kusy. Nemůžu být jen matka, nemůžu být jen přítelkyně, nemůžu být jen žena. Nemůžu být tak malá a bezvýznamná. Není na tom nic výjimečného, nic speciálního.
Nic, co si zaslouží obdiv, úctu, nebo respekt. Vždyť bez toho jsem jen průměrná vesnická ,,Máňa“. No a tak jsem namalovala svůj první upřímný obraz. Nejsou to jen barvy, tečky a čárky. Není to ani pomalované plátno. Je to nádherné dílo, které obsahuje tu nejdůležitější podstatu- mě. Je úplně jedno, jestli nás baví vařit, péct, stavět, malovat, zaměstnání, nebo třeba práce na zahradě. Je úplně jedno, kde projevujeme svou kreativní energii, v čem a co tvoříme. Naprostou jedinečnost a dokonalost tomu dáváme my svou upřímností. Když jsem měla vizi kombinace barev a stylu pozadí, byla jsem opravdu zvědavá, jak bude výsledek vypadat. Poprvé od dob dětství jsem se nedržela konvencí, dokonalosti, nebo jestli se bude líbit druhým. Netvořila jsem ho s očekáváním, jak bude vypadat, co kam přimalovat, co kam patří, nebo nepatří. A vznikl tento skvost. Visí na zdi už druhý týden a nepřestává mě fascinovat.
Ten chaos v pozadí, dokonalost v popředí. Jak v umělém světle vystupuje pozadí a na slunci barevnost symbolů. Jeden den mi připomíná luk, druhý kuš, třetí vesmírný dalekohled, čtvrtý kaleidoskop. Když mám den, kdy se mi otevírají bolavé věci, jsem ponořená v chaosu šedi, ale vidím díky němu, že jsou to jen mračna, nad kterými svítí slunce.Je jako mapa, návod, jak se s lehkostí a přesto intenzivně posouvat na cestě k sobě. Je špičatý, ostrý, přesně daný, ale probouzí ve mně zarovnanost. Každý den je jiný, podle toho, kdo jsem zrovna já.
Myslela jsem si, že budu malovat obrazy, které si potom lidi koupí, nadchnou je stejně jako mně. Jenže to pak popírá to, že maluju kvůli sobě a pro sebe. Že nejdůležitější jsem v tu chvíli já sama v extázi tvůrčí exploze své esence. Uvědomila jsem si, že tyto obrazy maluju pro sebe, protože je sama v tuto chvíli potřebuju a vlastně je ani nechci dát pryč. No a tak se mi otevřela možnost tvorby na míru. A je to taky pochopitelné. Propojit se s druhým a přenést to na plátno. Použít jeho specifické barvy, jeho jedinečné kódy a dát jim přesně tu formu, jakou potřebuje k podpoření návratu k sobě.
Přeji vám, ať vám pomůže alespoň tolik, jak pomáhá mně.
S láskou
Michaela Famfrlová
