V posledních 14 dnech jsem narazila na téměř totožné přístupy. První mě pěkně nahlodal a druhý naopak utvrdil. Četla jsem článek na nejmenovaném českém webu, kde muž všemi možnými způsoby dokazoval, že cintanami jsou kameny, které mají destruktivní charakter. Že to ony, co si je pořídil, mohou za to, že se mu přitížilo, že to ony na něj přivedly temné bytosti, že to ony… Dnes mi kamarád napsal podobnou historku, ale o někom jiném. Je tak jednoduché svádět vše na druhé. Je tak jednoduché být stále v roli oběti. Rodiče můžou za to, že jsem, jaká jsem. Partner může za to, že mi dostatečně neprojevuje pozornost. Děti můžou za to, že jsem v těhotenství přibrala. To šéf mě dostatečně neohodnotil…Na toto téma jsem napsala už více příspěvků, je možné si je dohledat buďto na mém profilu na fb.
Morgana, která je na fotce, mi dala pěkně zabrat. Už když jsem si ji přivezla domů, jsem zjistila, že se morionům dá říkat ,,vytahovači špíny“. A to velice svědomití… Jak zle mi bylo, měla jsem slabé tělo, vyplouvaly napovrch spousty pečlivě schovaných programů a přesvědčení. Nebylo to o ní, ale o mně. Ona za to nemohla, pomáhala mi ukázat, co jsem neviděla. Čím více jsem se tomu bránila, tím hůř mi bylo. Své by vám mohla říct i klientka, která od ní potřebovala pomoct
Kameny, symboly, ani talismany nám neškodí. Jsou to jen zesilovače, umocňovače toho, co nám překáží v dalších krocích na naší cestě. Neškodí nám ani démoni, entity, ani žádný člověk.
Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč na nás takové bytosti a energie mají vlastně vliv? Proč k nám mají přístup, co tu u nás vlastně dělají? Proč si děláme své ochrany, proč vlastně k nám ti astrální paraziti stále nachází cesty? Protože je potřebujeme stejně, jako oni potřebují nás. Prožili bychom si v sebe-destruktivních nastaveních bolestivé trauma bez těžké energie? Prožili bychom si zacyklené energie bez vyvěrání do nemoci díky astrálních parazitů? Prožili bychom si strach ze smrti bez energií strachu?
Ač si to mnozí stále nemyslí, žijeme ve svobodném světě a jsme svobodné bytosti, svobodní lidé. Jakákoliv naše tužba, jakákoliv lekce, jakýkoliv člověk k nám přijde, pokud o to zažádáme. Naneštěstí si tohle stále dost lidí neuvědomuje, neuvědomují si, jakou moc, jakou sílu mají ve vlastních rukou. Ono to není ani tak na-neštěstí, potřebují přesně tuhle fázi, ve které jsou. I doby, ve kterých jsme žili a žijeme, nás přesvědčují, že vše závisí vlastně na všem možném, jen ne na nás. Vlády jednají za našimi zády, doktoři nás léčí, rodiče se nám pletou do života. No bodejť by ne, když my svůj život aktivně nežijeme, ale přenecháváme jeho tvorbu i odpovědnost za něj druhým.
Vždyť jsme všichni mohli vidět v srpnu sílu hlasu lidu. Sílu toho, když si jeden člověk po druhém uvědomil, že takto to už nenecháme, že si nechceme nechat diktovat podmínky svého bytí tady. Že i celý epidemiologický konšel ztratil smysl a zavládl hlas lidu. Nebyl to premiér, který usoudil. Nebylo to o zmatku mezi ministrem a premiérem. Dokonce ani díky nadcházejícím volbám. Bylo to na základě slova DOST od LIDÍ.
Náš život a naše okolí je odrazem nás. Je odrazem přesně toho, co my jsme si vytvořili. Jsme režisér, scenárista, producent i hlavní hvězda ve filmu Můj Život. Dokonce jsme napsali i vedlejší role a scénáře pro ně. To my jsme si určili, jak se k nám chovají, že s námi jednají, jak jednají.
Přece si nemůžeme myslet, že jsme ten nejmenší článek v celém multiversu. Jaký bychom tu měli smysl? Jaká by byla naše role, kdybychom byli tak slabí, tak bezcenní? Jestliže k sobě přistupujeme jako k loutkám politiků, světové elity, boha, bohyně, vesmíru, ,,toho velkého nad námi“, jsme loutkami. Jsme?
Být vědomým tvůrcem svého života je nádherné a osvobozující. Vše se děje s takovou lehkostí až automaticky. Vyšlu záměr, přání a jdu se věnovat tomu, čemu chci. Už jen při myšlence ,,na“, se jeho přijetí realizuje. Tak rychlé to je. Proto, aby se mi mohlo zhmotnit, je potřebné otevřít se řešení všeho, co je s ním v rozporu a na to je zapotřebí být k sobě zcela upřímná. Opravdu, takto jednoduché to je. Taky jsem tomu nevěřila…
Asi před dvěma měsíci jsem poslouchala video, ve kterém promlouval měsíc. (Namluvila ho Elli Staníková, kdybyste si ho chtěli dohledat.)
,,Vezměte si papír a tužku. Napište 7 přání. U každého se zastavte a představte si, jak k vám přichází. Dojde vám dopis? Uvědomění? Jaký u toho máte pocit? Jakou emoci prožíváte? Je důležité, abyste nebyly ohraničení přesnou podobou, či osobou a vaše přání nesmí zasahovat do svobod dalších bytostí. Jakmile toto uděláte, založte seznam do šuplíku a zapomeňte na něj. (Pokud byste na ně stále mysleli, přemýšleli o nich, setrváváte v energiích chci, které znamenají ,, nemám.“)“
A přesně tak jsem udělala. Uplynul měsíc a já si na papír vzpomněla. Vytáhla jsem ho, četla a nestačila se divit. Šest z mých přání se splnilo! Jediné, které ne, byl kůň. A víte proč?
Není to díky jeho neuskutečnitelnosti. Bylo a je to díky tomu, že mám stále tolik pochyb, že si to sama nedovolím. Není to o zákazu někoho shůry, ale o mé vlastní nerozhodnosti.
Budu mít každý měsíc tolik peněz, abych mu mohla zajistit ustájení? (strach z nedostatku)
Budu na něj mít dostatek času, pokud bych se rozhodla ho mít doma? (nevíra v sebe)
Budu mít dostatek prostředků, pokud by měl nějaký zdravotní problém? (strach z finanční ne-závislosti a lpění na pravidelném příjmu)
To, že mi teď na zahradě neběhá kůň není kvůli nikomu a ničemu jinému, než díky vlastní nejistotě ve své rozhodnutí. Můžu z toho vinit boha? No můžu. Můžu z toho vinit svou zahradu? Můžu. Můžu se vinit za nepravidelný příjem? Ano. Můžu z toho vinit přítele, který mi zrcadlí mou nevíru v toto rozhodnutí? No jasně. Ale neudělám to.
Pokud přijmeme fakt, že si za vše můžeme sami, zjistíme, že my sami dokážeme hnout i s tím nejtěžším kamenem a nikdo nás nemůže zastavit…
S láskou
Michaela Famfrlová
