Na úvod bych se všem, kteří čekali na rozepsané články, chtěla omluvit, že se jich nedočkali.
Několikrát po sobě se mi stalo, že mi text plynul tak obsáhle, že z obvyklé délky článku (a že bývají dlouhé… ) se najednou objevilo 10, 20, 30, 40, stran ve wordu. Už dlouho jsem věděla, že na sebe další kniha nenechá dlouho čekat…
Takže… pokud mě uslyšíte mluvit o právě rozepsaném tématu a nenajdete ho ještě ten den na mém blogu, dočkáte se ho až v knize
Předevčírem jsem zažila úžasně silnou regresi spojenou s dělohou jako centrem ženství. To právě ona je důvod a příčina všech emocí, vzdoru a odmítání slepého podřízení se. Nebylo to v určité době, spíše to byla směsice prolínajících se zážitků z různých období. Žena na operačním stole před odstraněním dělohy, mladá dívka hovořící o zážitcích s farářem, který z jejího lůna vymítal Ďábla. Bylo to jako bych položila několik průhledných papírů na sebe. Ukazovaly to samé jen v jiných barvách.
Připomnělo se mi téma, které jsem měla v hlavě už…no možná pár měsíců.
Je jím ego a naše nesmyslné zacházení s ním. Nepřijde mi podstatné zabývat se tím, kdy, nebo kde a kým toto pohrdání a odsuzování „já“ začalo. Lehce by šlo totiž sklouznout k obviňování všech známých náboženství. Náboženství není ale nic jiného, než sepsané zákonitosti a postoje určité skupiny lidí.
Byly doby, vlastně celý můj život, kdy ,,já“ bylo špatné. A jak už to tak bývá, po mém vnoření do osobního rozvoje a duchovního světa, vše začalo gradovat. Já jsem opravdu přesvědčena, že jsme si toto novodobé náboženství vybudovali právě proto, abychom se už konečně probrali ze všech těch tisíce let trvajících přesvědčení a omezování se.
Ještě nenarazila na člověka, který by sám sebe alespoň v něčem nepotlačoval. V projevování svého názoru, emocí, příjmu energie v jakékoliv podobě. Pokaždé, když byť jen na sekundu přemýšlíme, jestli je to správné, zpochybňujeme nejen své ego, ale i sami sebe. Au, viďte?
Na cestu pochopení se jsem vkročila při zážitku ,,jsem nic“. Pokud jste ho nečetli, nebo si ho chcete osvěžit zde.
S odstupem času mi dává víc a víc smysl a pokaždé ho pochopím z větší hloubky. Když jsem ho však sepisovala, vnímala jsem sebe jako tu čistou kapku a vše ostatní ke mně nepatřilo. Bylo to mou součástí, ale ne já. Všechny ty přijaté vzorce, přesvědčení, traumata,… to nejsem já. Já jsem čistá kapka ranní rosy.
Je zvláštní, kam až jsme schopní zajít v hodnocení se. ,,Toto se mi líbí, to si nechám“, ,,toto se mi nelíbí, tak to budu přinejmenším přehlížet“. Zkusili jste se ale někdy sami sebe zeptat, proč se vám to líbí? Nebo proč naopak ne? Drtivá většina libosti a nelibosti je založená na zkušenostech z minulosti ať už našich, nebo našich předků.
Vůbec nejde o naše momentální potřeby, ale o dedukci následků. Pokud se nám nějaká situace opakuje, aktivuje se v nás autopilot, nebo vyleze náš Kerberos. Článek zde.
Čím dál tím více si uvědomuju, že život je plný výzev, do kterých když skočíme po hlavě, změní se náš život o 100% k lepšímu. Setrvávat v pohodlnosti, jet pořád stejným směrem a tempem už teď je pro nás minulostí. Podívejte se kolem sebe a do sebe. Vše se staví na hlavu jen proto, abychom už konečně skočili. Nechat se unášet životem s pochopením, kdo jsem, je to nejjednodušší a zároveň nejtěžší, co je teď potřeba udělat.
Musím zkoušet své hranice, pokud je nemám pevně vytyčené. Musím se nechat omezovat, abych si uvědomila, že vše pramení ze mě. Každý jeden z nás má potenciál na úplně vše, co nám svět a vesmír nabízí. Jen je potřeba dát průchod sobě. Nepochybovat o svých přáních, nepotlačovat je na úkor ostatních a nechat vzplát oheň z té malé jiskřičky v nás.
Každá část nás obsahuje všemožné vzorce, které jsme si vytvořili, nebo přijali pro ochranu. Každý náš předek zapsal knihu svého života do naší DNA. Včetně poznámek, čemu se vyvarovat. Na jejich traumatických zkušenostech stojí základ autopilota i Kerberose. Vesměs to jsou traumata spojená s životem a smrtí. ,,Neopouštěj svého muže, znamená pro tebe a děti jistotu, obživu a střechu nad hlavou.“
Je však jen na nás, jestli se budeme řídit pravidly, která jsou vryta do naší DNA a které sepsali lidé, kteří o našem životě nemají ani tušení, nebo sepneme výhybku a změníme směr.
Není těžké poznat, kdo jsem. Stačí se postavit před zrcadlo. Začít si uvědomovat toky svých myšlenek. Naše já není jen ta čistá kapka rosy. Jsou to všechny děje, vzpomínky, přesvědčení, vzorce a nastavení. Já jsem i autopilot a Kerberos. Já jsem vše včetně své projekce do ,,vnějšího“ světa. Jsem tedy i ta, která se dobrovolně nechá využívat, nechá po sobě řvát, nebo na sebe sobecky nemyslí. Ano, sobecky nemyslí. Proč zrovna toto spojení?
Je o mnoho jednodušší dávat vinu vnějšímu světu, druhým lidem, době, temným bytostem. Takto ale nežijeme svůj život za sebe a pro sebe. Je jedno, jestli jsme ohleduplní k druhým, nebo se na ně díváme přes prsty. Pořád necháváme v našem světě hrát větší roli druhé, než sebe. Protěžování druhých, či naopak absolutní sobectví je jen o tom, že nevíme, kdo jsme. A tady přichází ten úžasný paradox světa polarit…
Pokud člověk protěžuje druhé na úkor sebe, záměrně manipuluje vším, co mu přijde do života. Na oko potlačuje sebe, aby si mohl druhé k sobě svázat, omotat si je kolem prstu. Hraním si na hodnou holku, nebo chlapce přiměje druhé dělat přesně to, co chce. Nemluvě o tom, že takový člověk k vám nikdy nebude zcela upřímný a dokáže vám lhát do očí s přesvědčením, že je to pro vaše dobro. Patří sem i ti, kteří nejsou schopni vidět sami sebe a svět v celé škále barev. Noc umí být v mnohém daleko přínosnější, než slunečný den. Oběť nikdy není oběť, byť je o tom bytostně přesvědčena…
Pokud člověk nehledí doleva, doprava a je bezohledným ke všem a všemu, cítí se být menší, než špendlík v kupce sena. Je tak přesvědčený o své malosti a bezvýznamnosti, že musí jet jak buldozer, aby to v tom světě nějak zvládl. Ale alespoň je upřímný…
Paradox polarit je v tom, že se v nás perou obě najednou. Vždy vybuchne právě ta, kterou se snažíme potlačovat.
Každý herec má svého diváka a každý divák svého herce. Jsou to právě tito lidé, kteří nám dokážou ukázat, že na tom nejsme o nic lépe, než oni.
Je víc než jasné, že pokud máme strach z lidí a celého světa, neznáme sami sebe, nedůvěřujeme si a neznáme, nebo záměrně potlačujeme svou sílu. ,,Dělat se slabou a nicotnou přece mým předkům i mně během života tolikrát ulehčilo těžké situace, tak proč v tom nepokračovat, že ano?“
Zrovna minulý týden jsem si uvědomila, jak malou a slabou sebe sama vnímám. Záměrně jsem se vyhýbala obtížným situacím s přesvědčením, že do mého života už nepatří. Věděla jsem, že se vždy znovu postavím mnohem silnější, ale nechtěla jsem zažívat pády. Nechtěla jsem zažívat pocity slabosti, protože jsem si pak připadala slabá. A proč? Protože jsem nechtěla uvidět svou sílu. Jednoduchá rovnice…
Vnější svět není něco od nás odděleného, něco vně. Je to náš odraz v zrcadle. Obloha odrážející se ve vodní hladině. Akce s následnou reakcí.
Pokud odmítáme hrát ping pong se světem a druhými lidmi, stojíme jen před zrcadlem a s odporem ignorujeme svůj vlastní odraz.
Včera jsem to opravdu krásně popsala v další části knihy.
Život nejde žít krčením se v koutě svého domečku z karet. To není život, to je přežívání.
Ne nadarmo jde síla čchi aktivovat jen tehdy, když si uvědomíme, kým skutečně jsme. A je jedno, jestli jsme puhovatý mimi, nebo brutální bojová mašina. (milovníci animovaných filmů pochopí)
Každá složka nás si zaslouží naši pozornost. Odporem ji jen zvětšujeme. Není zlá tím, že graduje, nebo se zvětšuje. Jen chce, abychom jí konečně věnovali pozornost.
Ne náhodou lidé, kteří chtějí být neviditelní, zvětšují svá těla. Vždy si připadáme nejmenší tam, kde se nejvíce zvětšujeme.
A ne náhodou lidé, kteří zatracují své ego jsou právě ti, ze kterých čpí na sto honů.
Největším učitelem je mi v tomto ohledu Dali. Na něm vidím, v čem si nechávám překračovat své hranice, kde mám mezery v projevování se a bytí sama sebou. Je to přímý odraz mě co se týče svobody a dovolení se vyhranit. Vlčáci nejsou jen tak nějací psi. Jsou sami sebou se vším, co to obsahuje. Dovolí si držet odstup od člověka, kterému nevěří a jsou naopak velice neodbytní, pokud se jim někdo zalíbí. Rychle chápou hranice druhých a naopak je překračují těm, kteří je mají slabé. S Arnym jsem to neznala. Ten se kření na každého a věřím, že by zlodějům i peněženky donesl. Je to pes, který by se rozdal pro drbání a úsměv.
Když Dali začal dospívat, byla jsem v šoku, jak si vždy šel za svým. Svou kost si před Arnym bránil na deset metrů a začal třídit návštěvy. Že si nejvíce přeměřuje muže, to je kapitola mého života sama o sobě. Nechápala jsem však (když opomenu lidi, které zná od štěněte), že někoho u nás na pozemku vyloženě nesnese a druhému nosí klacky jako o život. Až mi jednoho dne došlo, že prostě nevěří lidem, kteří nejsou sami sebou. Čím více člověk potlačuje to, kým je, jako by lhal. Snaží se lhát sobě a celému světu, že je někdo jiný. A je úplně jasné, že takové lidi od sebe drží dál. Kdoví, kdy se z nich stane buldozer, který nehledí doprava, doleva….
Když má přijet návštěva, která se mu nelíbí, nebo někdo nový, u koho si nejsem stoprocentně jistá, jak se mu bude líbit, uvážu ho. Taková jistota, aby tady nikoho se zběsilým štěkotem hodným baskervilského psa nevyprovodil. Všimla jsem si, že já, když se mírním v projevu, upravuju, nebo potlačuju své vyjádření, sebe sama, jsem jako Dali na řetězu.
Jsem více ve střehu, nervózní, reaguju podrážděněji a někdy i úplně zbytečně. Vše proto, že druhé držím ve větší volnosti, než dopřávám sobě.
Upřímně jsem zvědavá, jestli dojdu někdy do stavu, kdy svému vlkovi nechám volnost v rozhodování a budu mu naslouchat více, než potřebám komfortu cizinců v našem domě…
Krásný večer
S láskou
Michaela Famfrlová
