V pondělí jsem měla konzultaci. Delší dobu se odsouvala a tak jsem tušila, že bude jiná, v jiných energiích. Při rozloučení mi klientka poděkovala a žasla, že jsem jí neříkala, co má změnit, na co se má zaměřit dál. Dokonce nechápala, proč jí nedávám žádný ,,úkol do příště“ a neříkám, čím musí projít, než se znovu setkáme.
Uvědomila jsem si, jak silně na sebe tlačíme. Vezmeme si nějaký vzor, postoj, přesvědčení, kterého chceme dosáhnout a tvrdě za tím jdeme. Není to jen ve fyzické rovině jako mít čistý dům, upravený zevnějšek – to je level 1. Level 2 a víc už obnáší věci, které nejdou tak snadno změnit jako šatník. Nemůžete jít na seminář a vyjít osvícený, nemůžete si zameditovat a načíst celé dějiny lidstva. Výhodou a zároveň nevýhodou duchovního probouzení se je to, že se vše stupňuje.
Mám kolem sebe blízké lidi, kteří se sice zajímají o duchovní svět, ale nedosáhnou na něj. Až teď si uvědomuju, že jsem pro ně jako blízká modla a prezentují mé dosavadní ,,jé, taková bych taky chtěla být“. Bez gurua nejsou stoupenci a bez stoupenců guru. Já mám v nich velký dar. Svou provázaností se hmotou mě krásně uzemňují.
Procházela jsem si nedávno vnitřní anarchií vůči své duši, průvodcům a bohu (líbí se mi ho vnímat jako nesoudícího a vždy milujícího otce, mužskou bytost). Nechtěla jsem hrát tu jejich hru, nechat se dovést vždy tam, kam dojít mám. Bez možnosti skutečné svobodné vůle.
Líbí se mi, že čím více se sjednocuje dualita, jsem schopná chápat věci z více úhlů, rovin chcete-li. Nejdřív jsem přijala vlastní neomezenou svobodu a pak viděla, že svoboda vlastně není možná, protože vždy jdeme s celkem a to do určitého bodu. Proto, abychom byli skutečně svobodní, je potřeba sjednotit se s celkem a důvěřovat, že jdeme správným směrem- on ani jiný není možný.
Je to jako by se jedna buňka rozhodla být anarchista a dělá přesný opak toho, co všichni ostatní. Jak zvláštní, že to připomíná děje ve společnosti, že? A nejen to, je to gradující luciferiánská energie. Lucifer – Světlonoš se oddělil od celku, aby přinesl zkušenost pocitu oddělenosti. Aby vnesl chaos do řádu, který tím bude obohacen. Umožnil jednotnému pohledu rozklad na dualitní. Umožnil prožití nesvobody a malosti.
Jak já nemám ráda články o tom, že vše je jen iluze, od lidí, kteří do ní ani nenahlédli. Sdílení hezkých slov a frází od cizích lidí, kterým sama nerozumím a které neprocítím. Téma ,,guru“, modla a vzor teď pěkně mává kolektivním vědomím…
Před nedávnem jsem vedla krásný rozhovor. Bavili jsme se o tom, jak nás naše vyšší já, naše intuice umí vést a že vedení a slova jsou vždy založena na tom, jak je my sami dokážeme interpretovat. Umí v nich být navedení na kroky zpátky, nebo dokonce přešlapy. Pokud vnímáme svět převážně dualitně, jednota nemá stejný význam. Pokud jsme neprožili bezpodmínečnou lásku, díváme se na energii slova láska pohledem, který známe.
Vše kolem nás je energie. Ať má formu slova, písmene, obrazu, hudby, nebo chutě. Energie jsou tvary, barvy. I emoce jsou energie a mají své specifické barvy a tvary.
Pokud žijeme ve světě, kde je vše jen červené, jak bychom si mohli dokázat představit zelenou barvu? Pokud žijeme ve světě, kde existuje jen červená barva a viděli zelenou, jak bychom ji popsali těm, kteří ji neviděli? Jak vypadá zelená barva? Jaký má tvar? Jaký má tón? K čemu bychom ji přirovnali?
Až mě to přivádí na mé nedávné zjištění, že jsem žila ve lži! Celý život jsem měla v podvědomí zapsané, že mraky jsou modré! Pamatujete si na své malůvky z dětství? Ve většině případů budou mraky modré
S mladším synem si uvědomuju, jak omezený pohled máme na barvy všeobecně. Dítě musí umět barvy do pátého roku života, ale nikdo s ním nerozlišuje, jestli tohle je klasická fialová, fuchsiová, levandulová, ostružinová, švestková, fialková,… Jak může mít stejnou barvu fialková a levandulová? Vždyť to jsou dvě zcela odlišné barvy. A to jsme ještě nezačali s růžovou, červenou, žlutou, bílou, zelenou, modrou, šedou a bílou, matnost, lesk,…
Jaký zmatek musí mít v hlavinkách děti, které silně vnímají energie, tedy i barvy a tvary, a nechápou, proč tolik různých a odlišných vjemů vlastně hážeme do jednoho pytle.
Obraz dokáže zpívat a píseň dokáže chutnat. Vše je jako symfonie, ale my prozatím vnímáme jen její útržky.
Jakmile jsem zmírnila hněv na své průvodce, svou duši, vedla jsem o nich rozhovor. (Rozhovor je vlastně sdělení, které prožívám aktivně i pasivně. Přichází mi volně slova, na která odpovídám, nebo se naopak ptám.) Byl hlavně o důvěře k sobě a přijetí svého já jako rovnocenného s duší. Dozvěděla jsem se, že mám stále tendence vyvyšovat své vyšší já a tím snižuju hodnotu svého já. Sahalo to až do pradávné civilizace, která přitom je z budoucnosti. O rozporu mezi našimi jemnohmotnými a hmotnými já.
Pokud předáme své vedení komukoliv jinému, ať je to právník, vláda, rodič, vyšší já,… Nemůžeme vědět, kam nás povede. Když k nevědomosti ještě přidáme nedůvěru, dáváme rovnocenou možnost pádu do propasti stejně jako vystoupání na horu. Můžeme se oddělit od celku jako ovečka od stáda, jako buňka od ostatních. Neznamená to však, že nejsme součástí celku. Vždy budeme ovečka a vždy budeme buňka. Můžeme si hrát na kozla, psa, krávu, ale je to jen naše vlastní iluze, postoj. Není to skutečné.
Vždy můžeme dostat jen to, co sami chceme a nemůžeme dostat to, co nechceme. Pokud dostáváme to, co si myslíme, že nechceme, je to právě to, co chceme.
Pokud si myslíme, že nemáme například hojnost, je to jen díky našim měřítkům, jak hojnost vlastně vypadá. Co je vlastně hojnost? Nemusím mít milionovou rezervu na účtu, nemusím ani vlastnit dům, nebo auto. Hojnost je mít dost a zároveň málo. Hojnost je mít na to, co si chci koupit a nemít na to, co nechci zaplatit. Hojnost jsou věci, které zdědím po své starší sestře, hojnost je cibule, kterou mi dá sousedka. Hojnost je déšť, který mi zalévá květiny a vítr, který shodí jablka ze stromu. Hojnost je umět přijmout a umět dát beze strachu z hodně a beze strachu z mála. Vždy, když si myslím, že mám málo, nebo nemám dost, podívám se na to, co jsem si letos vše mohla koupit, nebo jsem dostala. Kdykoliv jsem něco chtěla, ať to bylo sebedražší, objevily se peníze. A když píšu objevily, nebyly z práce, ze zaměstnání. Vždy se vše sešlo tak, abych měla.
Poslední dobou se mi toto připomíná spolu s láskou. Zjistila jsem tolik přesvědčení a vlastní neupřímnost, co se jí týče. Prahneme někdy po tom, co nemáme a nevnímáme, že to vlastně máme. Zase jsme jen u iluze, u postoje, který k dané věci chováme. Přes náš pohled nevidíme, že to je vlastně úplně jinak. Nevidíme lásku kolem nás, pokud si ji k sobě nechceme pustit. To ale neznamená, že kolem nás a v nás není. Je to jako dvě reality, které se prolínají a my vidíme jen jednu. Je to jako domýšlení si následků ze strachu.
Strach
V létě jsem měla zvláštní den. Byl to den, kdy jsem měla tak silné panické ataky, chvíle naprostého sevření hrudníku. Nic se doopravdy nestalo, bylo to díky tomu, že jsem předpokládala ten nejhorší scénář. Během dne to gradovalo už tak, že se nic nestalo ani náznakem a já skoro nemohla dýchat. Byl to strach, který mě pohltil.
Byly to úchvatné situace, díky kterým jsem si uvědomila, co že to ten strach vlastně je…
Strach je možné vyvrcholení dané situace. Je to námi vyprojektovaná možná budoucnost, která se může stát, ale taky nemusí. Strach je taky závislý na roli, kterou chceme prožít.
Nefunguje nám v autě ruční brzda. Byla jsem něco vyzvednou v železářství a zaparkovat jsem mohla na jediném místě, které bylo z mírného kopečku. Vypla jsem motor a zařadila jedničku. Vyzvedla jsem nákup, nastoupila do auta a nastartovala. Než jsem stihla přešlápnout z brzdy na spojku, auto popojelo dopředu ke kovovému plotu. Zchvátila mě panika, nadávala jsem si, že jsem nezaparkovala dál. Udělala jsem to znovu a auto zase popojelo. Už jsem byla asi jen deset centimetrů od plotu. Svíral se mi hrudník, klepaly se mi ruce a podléhala zoufalství, že oderu auto. Koukala jsem kolem sebe, jestli by mi nemohl někdo pomoct, třeba do mě strčit, abych se rozjela. Trvalo to bezmála pár minut, ale pro mě to bylo nekonečné peklo. Najednou se ve mně něco zlomilo, řekla jsem dost a tohle zvládnu. Úplně bez problému jsem vyjela… Cestou domů mi to došlo. Pokud bych si věřila od začátku, nemusela bych tento šílený stav vůbec zažít. Došlo mi, že strach je projekcí naší vlastní nedůvěry v sebe a boha. Strach je o vnímání naší malosti a bezmoci. A hlavně, že strach není reálný, pokud ho jako reálný nevnímáme.
Pár dnů na to jsem dostala možnost prožít si setkání s tygrem. Nebylo na fyzické úrovni, prožitek byl ale silný. Dostala jsem otázku, co bych dělala, kdyby se mi na zahradě objevil tygr. Viděla jsem, jak si svýma velkýma tlapama kráčí po dvoře mezi menhirami. Postavila jsem se k němu a on jako by mě neviděl. Vnímal mě, ale neútočil. Nepřijímal mě jako nebezpečí, naopak jako někoho, komu může důvěřovat. Pokud nemám strach, nepředpokládám útok, on nemá důvod útočit. Nepotřebuju být jeho kořist a on nepotřebuje projevit svou šelmu. Potřeba být obět, kořist, ale i viník a šelma je o strachu.
Vyprojektovalo se mi to i s kamarádkou. Běžně chodila do ohrady za svým koněm, ve které byl býk. Chodila tam i s malými dětmi a nic se nestalo. Býk si jich nevšímal. Pak ale došla do ohrady s paní, která se býků bojí a co myslíte, že se stalo? Strach pohltil i kamarádku a býk je vyhnal z ohrady…
Do té doby, než přijala strach od druhého člověka, neměla ho. Jakmile ho přijala, vyprojektoval se.
Strach je něco, co vlastně neexistuje. Nemá formu, nemá podobu, nemá ani moc a sílu. Vše, co je a jak působí, si přes něj působíme my sami. To my mu dáváme tu moc, tu sílu vlastní projekcí. My mu dáváme konkrétní podobu situací, kterou si vyprojektujeme. To my mu dáváme tu moc ovládat naše životy.
Vše je jen iluze a je jen na nás, jakou jí dáme podobu.
Krásný den a pevnou ruku ve skládání symfonie vašeho života
S Láskou
Michaela Naramia – Alaso Famfrlová
Fotografie od cottonbro na Pexels.com
