Úvod / Blog / blogový článek

Dovolit si chtít, dovolit si vyjádřit se

autor: | 19.03.2021 | BLOG

Duchovní svět skýtá různá zákoutí a dokáže pěkně posílit, co v sobě máme. Vidíme pomyslné milníky, stupně vývoje, kterých chceme, až vyloženě musíme dosáhnout, aby to mělo nějaký smysl. Je to stejné jako prahnout po povýšení, nebo jiném a lepším partnerovi. 

Pár dnů v sobě postrádám smysl asi vlastně všeho, za co a pro co jsem poslední roky žila. Všechny ty bytosti, dobro, zlo, vědomí, minulé životy, všechny ty akášické jeskyně vědění se rozplynuly a vnímám věci z ,,omezené“ roviny člověka a hmoty. A je to neskutečně osvobozující…

Nehledám svůj smysl u andělů, neptám se vesmíru, neohlížím se na vyšší záměry a hlavně přijímám sama sebe jako suverénní bytost, která má právo na vše, co chce.

První konzultace, kterou jsem v tomto rozpoložení měla, byla s paní, která mě navštívila právě v době rozkvětu pátrání v minulých životech. S úsměvem mi líčila, že má za sebou náhled do minulých životů, že ji k tomu dovedla zvědavost, ale výsledný efekt tam nebyl. Zajímavá byla její reakce a následná konverzace, když jsem jí řekla, že to bylo se mnou…

Všechny tyto andělské světy, galaxie, planety a civilizace. Všechny ty minulé životy, náš hvězdný původ, astrální cestování, vymítání démonů a duchů je fascinující. Je fascinující polemizovat, jaká cesta nás čeká po smrti a kde všude jsme byli, než jsme se narodili. Psát i poslouchat channelingy, které nám sdělují nejrůznější vyšší bytosti, nebo promlouvání s blízkými, kteří zemřeli. To vše mám za sebou. Byl to smysl mého života, byla to kniha, od které jsem nemohla odtrhnout oči.

Přece musí existovat něco nad rámec toho, co žijeme. Musí existovat ráj, když existuje peklo s názvem Země. Přece musí existovat někdo, kdo nás vede, kdo nám stojí po boku jako milující rodič a přece musí existovat víc, než omezený čas naší existence tady na Zemi… Našeho nudného, bezcenného, monotónního bytí plného traumat, neměl/a bych, měl/a bych, nesmím a musím. Všeho toho nedostatku, kterého se nám (ne)dostává, kvůli vůli naší duše. Všeho toho nekomfortu, který zažíváme, protože si to ještě nezasloužíme…

Přijde mi to jen jako prodloužená ruka církví. Je jedno, jestli nám to říká Allah, Bůh, Bohyně, nebo karty. Je úplně jedno, jestli se ujišťujeme andělskými znameními, nebo čekáme na svolení od naší duše. Jako by naše duše, naše vyšší já, nebo náš průvodce věděl lépe, než my, kdo jsme a co chceme.Jak povrchní a povrchová jsem byla, když jsem svůj život upínala na vše, v co jsem věřila a opovrhovala vším, co jsem měla.

Balancovala jsem mezi minulostí a budoucností a ignorovala, co bylo mou nevyhovující přítomností. Je přece příjemnější se zaměřit na to, kdo bych mohla být a co bych mohla mít, než na to, jak moc mi nevyhovuje, kde jsem. Je lepší lítat v oblacích, rozmlouvat s vyššími bytostmi, ptát se, co můžu a co ještě ne, než si uvědomit, že já mám možnost rozhodovat o všem. A stejně tak je příjemnější objevovat svůj galaktický původ, zjišťovat původ ,, problémů“ v minulých životech, než se postavit čelem těm ,,malým“ traumatům mého nynějšího života.

Není vůbec podstatné, kdy co vzniklo. Není ani důležité, kdo za to mohl, nebo proč to udělal. Opravdu důležité je, proč v tom pokračuju.

Proč si stále držím něco, co mi ubližuje a omezuje mě?

Je úplně jedno, jaká vesmírná bytost jsem byla před miliony let, jestli jsem zažila Atlantidu, nebo Lemurii. Je důležité, kdo jsme v tomto životě a co s ním děláme.Nedokázala jsem přijmout nicotnost pouhého bytí, existence, která nemá vyšší cíl. A všechna ta sdělení, kontakty s bytostmi, náhledy do minulosti a budoucnosti mi nahrazovaly pocit vlastní nedůležitosti a bezcennosti. Když přece vidím něco, co druzí ne, jsem důležitá a výjimečná. Byla jsem. Byla jsem víc, než obyčejný člověk, který žije svůj obyčejný život. Byla jsem nepostradatelná, zatímco oni nahraditelní. A jak malé JÁ jsem měla, tím větší duchovní ego to nahradilo.

Naštěstí potlačení vlastního sebevyjádření mě nedovedlo k veřejnému prohlašování se za spasitele Je legrace ohlédnout se za všemi těmi kroky, které jsme udělali. Máme tolik možností, jak k nim přistupovat. Můžeme je považovat za chybu a lynčovat se za ně. Můžeme je brát jako trauma a vyčítat ho ostatním. Můžeme jimi posilovat vlastní ponižování, hledat důvody, proč nemůžu, co bych chtěl/a… Ale uvědomit si, že to byla pouze cesta, která nás dovedla do našeho teď, ze kterého máme moc vše změnit, to chce kuráž.

Delší dobu jsem si uvědomovala, že se nedokážu úplně projevit. Je potřeba brát ohled na druhé, co když dětem vytvořím trauma, když je okřiknu, nebo jim nedám, co chtějí. Nemůžu vlastní zájmy stavět nad ostatní lidi. Nemůžu se přece naštvat na partnera, když neudělá, co po něm chci. Mám všem vyhovět, mám být umírněná a vědomá…

Čím dál tím víc jsem přesvědčená, že za interpretací ,, vědomého člověka“ je schovaný program hodná holčička a hodný chlapeček. Když jsem vědomá matka, stavím zájmy dětí nad ty svoje. Když jsem vědomá žena, stavím zájmy partnera nad ty svoje. Když jsem vědomý člověk, stavím záměry všech, celé společnosti, kolektivního vědomí, nad své vlastní. Z ohleduplnosti, ze strachu z následků,… Ve výsledku má vědomý člověk tak akorát, aby vyšel, ideálně žije z prány, aby neublížil zvířatům, nebo rostlinám, žije ve slaměném domě a chodí pěšky, aby nezatěžoval životní prostředí a nejideálněji sám, protože co kdyby náhodou chtěl projektovat svá traumata na druhé lidi. Ale taky by měl mít neustále otevřené dveře pro druhé, když chtějí přijít.

Je tomu týden, co jsem si dovolila asi poprvé v životě bez ohledu na druhé, beze strachu z následků a ztráty, upřímný slovní průjem. Bylo to poprvé, kdy jsem se nestáhla do sebe a nehledala chybu v sobě, ale naopak se postavila, napřímila, přijímala vše a taky vše řekla. Nebylo to zrovna komfortní, ale s úžasem jsem se pozorovala, jak stojím s ledovým klidem a prochází mnou vztek, lítost, smutek a i když jsem vše intenzivně prožívala, necloumalo to se mnou jako obvykle.

Uvědomila jsem si, že ať dělám, nebo jsem dělala cokoliv, vede mě to dál a dál a že moje automatické přijetí situací z minulosti, za které se mám snahu omlouvat, je jen znevažování mého jednání. Ať jsem někomu ublížila, nebo někdo ublížil mně, vždy jsme pro sebe byli vzájemně herec a divák. Neexistovala ani oběť ani viník. Jistě, mnoho věcí bych udělala jinak, ale tehdy jsem to nebyla já v teď. A je opravdu příjemné přiznat si svou minulost a přijmout ji. Není totiž nic více nepříjemné, než když na nás vyskočí strašák minulosti, kterého se snažíme skrýt ve skříni.

Vztahy se stanou snesitelnějšími, lidé v našem okolí se vytříbí a my si konečně dovolíme být.

Dovolit si chtít je jen dovolit si projevit se. Vždyť jak více se můžu projevit, než manifestací a vlastní projekcí? Když se nechceme projevit, najdeme si stovky i tisíce důvodů, proč bychom neměli. Ať už je to ohled na druhé, strach mít se dobře, nebo třeba ,,že to prostě jen nemůže jít“.

Dokážeme si najít tolik důvodů, proč bychom neměli, ale dokážeme si najít alespoň jeden, proč bychom mohli? Stále bereme ohled na druhé, ale není sobecké jim nenabídnout něco jiného? Jak můžeme vědět, co druzí chtějí a nechtějí vidět a ještě sama sebe proto omezovat? Vždyť přece když si dovolíme mít cokoliv, co chceme, můžou se k nám připojit a mít, co sami chtějí. Nemusíme se ohlížet na společnost. Jistě, jsme její součástí, ale to neznamená, že věci nemůžeme dělat jinak. Jedeme po stejné silnici, ale to neznamená, že se nemůžeme usmívat a cestu si užít po svém.

Obraz nese název Yoni.

Podporuje plynulé sebevyjádření a přijímání podnětů zvenčí. 

Nádherný den a plno úspěchů s otevírajícím projevením se

S láskou

 

Michaela Famfrlová

 

Proběhlo, probíhá a bude probíhat

Přijďte na akci do centra rozvoje

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

🗓 17.1.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 29.1.2024 ⏱10:00 – 19:00
🗓 21.2.2024 ⏱ 10:00 – 19:00
🗓 6.3.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 18.3.2024 ⏱10:00 – 19:00