Taky máte tendence být pořád v pozoru? Být akční, plní energie a neustále něco dělat? Při odpočinku plánovat další kroky, před spaním myslet na další den?
Hlavně se nezastavit. Hlavně neonemocnět. Být šťastní, radovat se. Být sebou na 100% 24 hodin 7 dní v týdnu…
Pak ale přijde nemoc. Přijde úraz, nebo den blbec. Přijde stopka, která nás přinutí zvolnit a zastavit se. Ne jen si lehnout, ale doslova vypnout a uvést se do hybernačního stavu.
Zastavit celý ten kolotoč a prostě jen být.
Nejsem typ člověka, který by lezl po horách a měl práci od rána do večera. Pracuju na úrovni emocí, energií. Když nic nedělám, mám většinou nejvíc práce.
Trvalo mi dlouho, než jsem si tohle uvědomila. Podvědomě jsem si vytvářela situace, které mě dováděly do klidu a odpočinku. A já se za to trestala.
Čím více takového času jsem trávila, tím větší pocity viny přicházely.
Tak jsem aspoň přiložila do kotle a přemýšlela. Zaměřovala jsem se na čištění, na léčení, hledala jsem důvody svých nezdarů, hledala jsem vzorce a přesvědčení.
Ani ve spánku jsem si neodpočinula. Vše jelo stejným tempem, jen u toho mé fyzické tělo odpočívalo. Teda aspoň jsem si to myslela…
Všechny naše vrstvy jsou propojené. Pokud prožíváme trauma, prožíváme ho od kapky rosy až po konečky prstů.
Když jsem se rozhodla dát své práci nový rozměr, překonávala jsem (a stále překonávám) mílovými skoky své komfortní zóny.
Kde je však hranice mezi tlakem na sebe, měla bych a vnitřním vedením?
Kdo ke mně promlouvá, když jsem unavená, ale chci zároveň pracovat?
Kdo mě vede, když se ráno budím jako tělo bez duše, ale prahnu pro vás natočit meditaci?
Já. Vždy to jsem jen já.
Je jedno, jestli se ozývá přijatý vzorec, nebo volání duše. Vždy k sobě promlouvám jen já sama.
Uvědomila jsem si, kolik času potřebuju k odpočinku a kolik k tomu být sama.
Zjistila jsem, že neumím odpočívat a tak musím odpočívat o to víc.
Poznala jsem, že být pevná je stejně důležité jako být flexibilní.
Ale hlavně, že nejsem špatná, ani rozbitá, ani mě druzí nepřestanou mít rádi, když občas ,, nedodržím termín“.
Miluju své oči. Jsou opravdovým oknem do mé duše a nikdy nemůžu skrýt, co se ve mně odehrává. Jsou jako projektor každé mé emoce, každého pocitu a každého rozpoložení.
Dnes ležím. Ležím a vnímám ty tisíce procesů, které se ve mně odehrávají. Vnímám změny, které se ve mně dokončují i ty, které se teprve chystají.
Vnímám procesy svého fyzického těla, svůj dech a okysličování buněk. Vnímám elektrické impulzy, které jím běží.
Užijte si zbytek neděle a dovolte, cokoliv jen chcete
S láskou
Míša
