Úvod / Blog / blogový článek

Člověk jako kazové zboží a mnoho dalšího

autor: | 16.09.2021 | BLOG

Milovice centrum alternativních a holistických metod

Přijde mi, že se před pár lety rozjelo nové náboženství postavené na stejných základech, jako ty, které tu už tisíce let jsou. Tak jako každé jiné slibuje nebe, straší peklem, pěje písně svatých a odsuzuje lidství. Jsou v něm andělé i démoni, desatero se změnilo ve stovky přikázání a jedinec je opomíjen na úkor  celku.

Dříve bylo důležité vzhlížet k bohu, teď je úplně vše kolem nás, ať to jde, nebo nejde vidět, důležitější, něž my. Planeta, kolektivní vědomí, vzestup lidstva, vyšší bytosti, ale i ty nižší, galaxie, vesmír, vědomý přístup ke každé složce života, bere se ohled i na to, co ještě nenastalo, jako by to bylo pevně dané. Ohlížíme se na všechny strany a nechceme vidět sebe ve svém teď. Vždyť jsem ještě nedosáhl osvícení, vždyť ještě nejsem dostatečně vědomá, vždyť ještě nejsem na práně a dokonce mi chutná maso,…

Tento fanatický náboženský směr se schovává za mnoho názvů. Může to být osobní rozvoj, duchovní cesta, vědomý život,… Zní to tak povzneseně, channelingy od vyšších bytostí se čtou jedním dechem, všude nacházíme rady, jak se měnit, jak být lepší, dokonalejší verzí sebe sama. (Už teď cítím, jak v někom vře krev…)

Měla jsem jednu zajímavou reakci na svůj poslední článek zde. Pán nesouhlasil s dokonalostí a jejím přijetím. Vlastně popisoval totožný přístup, ale trošku jinak. Zatímco já vnímám vše dokonalé přesně takové, jaké to je, on vše vnímá nedokonalé. Změny vnímám jako upgrade vlastní dokonalosti na další stupeň, obohacení už tak bohatého, pro něj vnímání nedokonalosti aspektů života je právě o možnosti posouvání se dál, měnit, zlepšovat, přibližovat se každým krokem k ideálu sebe sama.

Rozumím tomu. Tolik let jsem to neměla jinak. Když dostanu jedničku, budu lepší. Když udělám maturitu, budu víc. Když budu mít dům, budu ještě lepší. Když začnu channelovat, budu vědomější, přestanu jíst maso, zhubnu, budu se vědomě milovat,…… Kdy však tento hon za osvícením a nadlidstvím skončí? A skončí vůbec?

Je pravda, že mi to trošku zamotalo přístup k mé práci. Tolik lidí vede ke mně právě chuť po změně, vypovídat se ze svých nesnází, být lepší verzí sebe sama,… a já jim na to můžu jen říct, ať nefňukají, že mají, co chtěli a změna nepřijde, dokud se neztotožní s tím, co mají? Ono to tak ale je….

Díky tomu, že jsem se já sama celý život snažila být někým jiným, lepším, než skutečně jsem, jsem se za poslední roky úplně odpoutala od toho, kým skutečně jsem. Povýšila jsem v sobě určité vlastnosti nad jinými, začala upřednostňovat jednu část sebe nad dalšími. Pomohlo mi to vygradovat právě ponoření do osobního rozvoje a duchovního světa. Všechno to, jak jsem k sobě vždy přistupovala, jak jsem se vnímala, se umocnilo. Alespoň jsem ale mohla druhým pomáhat, rozmlouvat s vyššími bytostmi a stoupala až ke hvězdám. ..

Kdybyste si sepsali v bodech jednotlivé náboženství a porovnali je s duchovní scénou, články o osobním rozvoji, moc rozdílů nenajdete. Obojí bude mít veskrze stejnou kostru, která nepřijímá člověka v jeho aktuálním rozpoložení, nabízí návody, jak být lepšími, je protkáno strachem ve všemožných formách a nabádá k potlačení sebe pro vyšší cíle.

Nejde o to, že by tyto směry byly špatné, nebo nežádoucí. Naopak, doba a lidé je vyžadují. Jinak by tu ani nebyly…

Letos se mi pořádně mění pohledy a přístupy, které jsem přijala za poslední roky. Vrátila jsem se zpátky na Zem, zjišťuju, jak je tady krásně. Že mě více naplňuje starat se o květiny, než hledat odpovědi. Dá se říct, že se znovu učím být nejen sama sebou, ale i člověkem.

Za tu dobu jsem zjistila, že přístupy, které mám sama k sobě, se přímo projevují i v mém lidství, tedy přijetí sebe jako člověka. A jsme u člověka jako kazového zboží…

Kamkoliv se podíváte, cokoliv si přečtete, nebo poslechnete, je potřeba změny. Od přístupů jednotlivce, po přístupy lidstva. Lidé vraždí zvířata, znečišťují planetu, jsou loutkami zla, otroky, ovcemi, jsou sobečtí, hamižní, nepovedený pokus,…kazové zboží…

Jak by pak mohl někdo přijmout své lidství, když být člověkem je tak špatné a ,,ideálu v páté dimenzi“ se ještě ani nepřibližujeme?

Co když…?

Co když žádný vzestup není?

Co když žádné zlo ani dobro neexistuje?

Co když jediný, kdo vám ovlivňuje a tvoří život, jste jen vy sami?

Co když neexistují minulé životy stejně jako ty budoucí?

Co když peklo, nebo ráj je jen stav, ve kterém se udržujeme počas života?

Co když neexistuje dobré, prospěšné, zlé a neprospěšné?

Vše kolem nás je jen odraz našeho nitra. Jsme jako projektor s vědomím a duší, který promítá ven, co se děje uvnitř. Cokoliv chci, dostanu a cokoliv nechci, dostanu dvojnásob. Odmítání věci jen násobí a proto je tolik lidí v začarovaném kruhu toho, co nechtějí. Graduje jim to, aby situaci přijali a rozhodli se posunout své obohacování o další úroveň dál (výš, nebo dokonce blíž k sobě?).

My lidé máme různé možnosti pracovat se vším, co máme okolo sebe. Mezi ty nejjednodušší a nejsnáze vykonavatelné patří hmota. Můžeme se najíst, jít na procházku, zasadit květinu, dát polibek, pohladit a obejmout své blízké. Jsou však i potenciály, které si málokdo uvědomuje. Samozřejmě každý máme jiné vlohy a cesty, ale k dispozici máme úplně vše.

Nevidím velký rozdíl v prožívání traumat rodu a regresní zkušeností, stejně jako v ,,jednoduchém“ prožívání kolektivního rozpoložení a stahování dat. Podobně je to i s intuicí. Každý ji máme, jen ji někdo naslouchá, někdo poslouchá a někdo si dělá věci po svém.

Vše dokáže být jak dar, tak prokletí. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme, popřípadě jestli necháme, aby nám to ovládlo život. Intuice dokáže být skvělý pomocník, který nás chrání před bolestivou zkušeností. Jenže nás i umí držet dál od prožítí strachu a bez něj není odvaha zkoušet nové. Stejně jako bez bolestivé zkušenosti je těžké zjistit, co skutečně chci.

Nevěřím v dobro ani zlo. Oba pojmy jsou jen odraz našeho nepřijetí, odmítání a úzkého úhlu pohledu.

Věřím ve zhmotňování, vizualizaci, víru a důvěru. Zlo i dobro v jakékoliv formě evokuje něco, co nedokážeme ovlivnit, něco mimo nás. A my rádi nálepkujeme vše, co pro nás není uchopitelné. Potřebujeme to zkoumat, udělat si na to vlastní názor, pak to založit do kartotéky na přesně určené místo. Logicky jsme nepříjemné dali do kolonky ,,zlo“ a příjemné do ,,dobro“.

Vídala jsem různé bytosti. Jak nádherné světélkující, ze kterých šla úžasná energie, až po všemožné démony, astrální parazity a podobně. Byly noci, kdy jsem nemohla spát, protože jsem cítila, že znovu zažiju spánkovou paralýzu, pracovala jsem s dušemi, které ke mně chodily, ať už samovolně, nebo s klienty, viděla démony každého člověka, všechny egregory, které se zhmotnily do hrůzostrašných stvoření. O jednom takovém zážitku si můžete přečíst zde.

Pak jsem si jednoho dne uvědomila, že tyto bytosti existují a neexistují zároveň. Nejsou to žádné vnější bytosti, které nám přišly škodit, sedají na nás a ovlivňují nám životy. Jsou to zhmotněné energie, které si sami tvoříme a upravujeme tak, jak potřebujeme. Z přijatého vzorce může vyrůst démon stejně jako nemusí. Vše je jen na nás a naší volbě.

Mnoho lidí se upíná k nesmrtelnosti duše, bere jako svou nedílnou součást minulé životy a ty budoucí. Může to mít různé scénáře a dopady. Třeba ten, kdy opomíjíme současný život, stále hledáme v minulosti a upínáme se k budoucnosti. Kdybyste se mě ještě poměrně nedávno zeptali, zda věřím na minulé životy, asi bych se vás jen zeptala: ,,A vy ne?“ .

Jenže, stejně jako každý člověk, zraju jako víno a vyvíjím se. Co jeden den beru jako jediný možný úhel pohledu, zítra pro mě nemusí existovat. To ale neznamená, že jedno je mylné a druhé pravda. Každý den prožíváme své neměnné pravdy, abychom je zítra mohli mít za zkušenost. Uvědomila jsem si, že jediná neměnná pravda je TEĎ. Opravdové je prožívání, emoce, které cítím zrovna teď. Vše ostatní je jen iluze, stejně jako zkreslené vnímání minulosti přesně podle toho, jak ji potřebuji ke svému růstu.

Minulé životy vnímám jako souhrn zážitků, traumat, znalostí a poučení. Jako kniha, kterou si osvojíme při početí. Přijetím DNA rodů přijmeme veškeré vlastnosti, schopnosti a možnosti, které nám nabízí.

Často, když o DNA mluvím, je to pro druhé až moc abstraktní a složitý pojem. Není to jejich omezeností, nebo složitostí tématu, ale tím, že přijali omezení, které jim říká, že lidský genom, DNA, kvantová fyzika,(…) je jen pro ,,chytré lidi“ a oni k nim nepatří.

Máme možnosti hýbat a měnit vše kolem sebe, včetně ovlivňování vlastní reality, změn v našem genomu, vnímat své časové osy a spoustu dalšího. Stačí se jen otevřít možnostem, přijmout neměnnost a tím i neomezenost vlastního potenciálu.

Momentem početí obsahujeme tisíce, miliony, stamiliony zkušeností našich předků a veškeré jejich zážitky, schopnosti a zkušenosti, které chceme připomenout a vyzdravit. Nejen pro sebe, ale pro celé linie a příští generace.

Stále se dost lidí upíná k ,,nesmrtelnosti duše“ a reinkarnacím jako ke svému neomezenému zážitku. Berou se, tedy toho, kdo jsou teď, jako někoho, kdo umírá a rodí se stále dokola. Tím zase ale jen odchází od svého momentálního prožívání a žijí z minulosti pro budoucnost. To, kým jsme teď, nebude už nikdy jindy. Včetně zítřka i příštího roku. Není důležité, co bylo ani co bude. Teď máme možnost ukončit včerejšek a tím si tvořit zítřek. Když se zasekneme v minulosti, a je jedno, zda ji bereme jako minulý život, dětství, nebo včera otevřené trauma, procházíme restartem den za dnem, dokud si ho nedovolíme zcela prožít. Padnout na dno, třísknout talířem o zem, pohádat se s partnerem, nebo se schoulit do klubíčka a být zhrzení celým světem. Cokoliv podle libosti.

Peklo a ráj nepřichází po smrti. Stejně jako štěstí, hojnost, spokojený život nepřijde s pátou dimenzí a tato je o utrpení, nesvobodě, otroctví a tak dále. Vše je jen stav mysli a naše vlastní projekce.

Pokud se někdo cítí být malý, nedůležitý, upřednostňuje druhé před sebou, můžete s ním vyjít Everest, dát mu všechny peníze světa, veškerou pozornost. Nejen, že to neuvidí, bude vnímat přesný opak. Jeho stav, nastavení mu to nedovolí. Nemluvě o tom, že byste mu to dávali na úkor sebe a ve výsledku by to byla jen zbytečná snaha.

U dost lidí jsem se přesvědčila, že pokud nechtějí pomoct, můžu se na hlavu stavět a nic se nezmění. Často jsou to lidé, kteří to potřebují ,,nutně a teď hned“. Nechtějí však doopravdy pomoct přijmout skutečnost a posunout se, ale jen upustit ventilek. Někdo tomu říká dělat si z druhých popelnici, do které háže vlastní odpad. No, nepřijde mi to jako špatné přirovnání…

Dobrý ukazatel umí být i výměna energie. Vnímám to v rámci lidí, kteří se kolem mě pohybují a jak se různě mění a střídají. Dříve jsem kolem sebe měla hodně, většinou žen, které byly na mateřské dovolené, nebo doma s dětmi, spoustu toho dávaly a málo měly. Velká podobnost byla i s klienty, kteří mnohdy neměli za zaplacení a já jim i tak pomohla. Že jsem si tím vyčerpala svou vlastní energii, ani vyprávět nemusím. Jako bych chodila do práce zadarmo a ještě děkovala zaměstnavateli, že mi umožnil další přesčas…

Jakmile začnu poznávat svou hodnotu, dozvídat se o sobě více a více, roste s tím potřeba říkat ne. A až řeknu své první upřímné ne, o kterém nepochybuji, žádné už říkat nemusím. Nepotřebuji si vytvářet situace, díky kterým objevuju a upevňuju své hranice.

Hranice…. To slovo jsem kdysi vůbec nechápala. Nejdřív to byla zeď, která ohraničovala místo, kde jsem si dovolovala být sama sebou. Jakmile jsem vyšla ven, byla jsem dokonalá. Uvnitř byla ale jen slabá uplakaná, nešťastná a okolím nepochopená Míša. Myslela jsem, že taková skutečně jsem a před okolím jsem byla úplný opak. Silná, sebevědomá, rázná, vždy nad věcí.

Potom jsem z přesvědčení, že musím všechny bez rozdílu přijímat, nechala brány dokořán. Nechala jsem kohokoliv, aby vešel dovnitř, dělal a vzal si, co chtěl. Přecijen miluj bližního svého, všichni jsme jedno… Čím více jsem toto dovolovala, tím více jsem se fyzicky uzavírala okolí. Alespoň fyzicky jsem se uzavřela ve svém bezpečném prostoru, když jsem se nechala mentálně a citově trhat na kusy.

Obě varianty nastaly proto, že jsem uvěřila, že to, co si ukrývám za hradbami jsem já a to, co ukazuji je jen maska. Přijala jsem iluzi a ona se stala mým životem. Dokonce jsem si vštípila, že si věci musím zasloužit, že jsem jen kapka v oceánu, svět je zlý a já ho nezměním. No věřili byste tomu?

Je potřeba zažít obě strany polarity, než jsme schopní vytyčit si, co skutečně chceme. Zažít si jak roli oběti, tak roli viníka. Nechat se ovládnout ženskou i mužskou energií. Nechat se strhávat proudem i jít tvrdě proti němu. Každý máme svou cestu, svou míru prožitku a vzorce, které chceme dát do souladu se sebou. Proto potkáváme lidi, které potkáváme, osloví nás, co osloví a děláme, co děláme.

Je jen jeden universální návod, jak si udělat život podle sebe, stanovit si hranice a projektovat vlastní realitu. Je jím zkoušet, co mi vyhovuje. Ochutnávat situace a nechat jejich chutě se plně rozvinout. Být znovu dítětem, které nemá strach a jde vždy bez rozmyslu vůči novým výzvám. Nebere pád na zadek jako bolestivou zkušenost, ale jako další krok, který předtím udělalo.

S láskou

Michaela Famfrlová

Proběhlo, probíhá a bude probíhat

Přijďte na akci do centra rozvoje

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

🗓 17.1.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 29.1.2024 ⏱10:00 – 19:00
🗓 21.2.2024 ⏱ 10:00 – 19:00
🗓 6.3.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 18.3.2024 ⏱10:00 – 19:00