Úvod / Blog / blogový článek

Bod nula

autor: | 16.01.2021 | BLOG

Cítím, že jsem v bodě nula. Nedokážu nic dělat, když už ano, tak protože musím. Tak, jak mě naplňovalo malování, tvoření, psaní článků, konzultace, opravy nábytku,… není nic, co by alespoň na den naplnilo pomyslnou prázdnotu ve mně. Není nic, co by mě ukojilo. Jsem znuděná, ale nedokážu cokoliv dělat, tvořit.

Vím, že mám teď odpočívat a nabírat síly na další dění v mém životě. Koneckonců zima je o čerpání síly na jaro, na nový život. Asi nejvíc mě štve ten pomyslný pocit stagnace. Měla bych, musím, už musím vstát a začít něco dělat, už musím posunout svůj život, už se musím konečně odrazit ode dna a začít žít svůj ráj na Zemi.

Uvědomila jsem si, že je tolik věcí, které dělám, proto, že bych měla, proto, že musím a nejdůležitější pro mě bylo dnešní zjištění, že vlastně ani nevím, jestli své oblíbené činnosti dělám kvůli sobě, nebo pro ocenění od druhých, abych si dokázala, že přece jsem šikovná, silná, že něco dělám. Po dokončení obrazu přemýšlím, jestli se bude někomu líbit, jestli je vlastně dost dobrý, aby někoho oslovil a on si ho dokonce koupil. Když dodělám kus nábytku, div nepotřebuju obecenstvo, které by strhlo potlesk za poslední tah štětcem na mém mistrovském díle.

Dělám ty činnosti vlastně kvůli sobě, pro sebe, nebo pro druhé? Dělám ty věci pro sebe, nebo pro uznání a poplácání po zádech? Chodím do práce, protože mě ta práce baví, naplňuje, nebo pro peníze?

Upřímně jsem se na sebe dnes opravdu naštvala, protože už mám pocit, že si nechci dělat k vůli. Nechci žít svůj život snů, protože pak bych byla šťastná. Stále jedou vnitřní přesvědčení, která jsou založená na musíš si zasloužit, bez práce nejsou koláče, musíš se omezit, abys měla, musíš poslouchat, abys dostala.

Život není jen o dnech překypujících energií a sluncem. Věděli jste, že destrukce neexistuje? Že není tma, nebo temnota? Že černá není prázdná barva, ale naopak obsahuje všechny barvy barevného spektra? Že stagnace je rození nového? A teď se podívejte, jak se vloni zastavil celý svět…

Mám ráda tyto tiché dny, protože mi přichází nejvíce inspirace a dochází k mým největším posunům. Kdybych byla stále šťastná a vysmátá, měla bych důvod cokoliv měnit? Vždyť právě díky smutku a hněvu si uvědomujeme, co už dál nechceme ve svých životech, co už k nám nepatří. Není příjemné otevřít si dávné trauma, které jsme tak důkladně schovávali, bolí to, ale je jen na nás, jestli bolest přijmeme jako součást zrodu svého nového života, nebo nás pohltí, protože se nechceme vzdát starého života.

Stagnace je o nejistotě, co bude, kdy to bude, jaké to bude. Můžeme se stresovat, tlačit na sebe, nebo to potlačovat. Jedna jediná jistota je, že to přijde přesně tehdy, kdy to přijít má. Tak jako dítě si samo vybere, kdy přijde na svět a my jsme jen diváci v koloběhu rození nového života.

Ať už vás potkalo cokoliv v této době přerodu. Přišli jste o práci, nebo do ní nemůžete chodit, ponořte se do sebe a buďte k sobě upřímní. Nežádal/a jsem více odpočinku? Bavila mě má práce? Naplňovalo mě ježdění na dovolené? Opravdu jsem chtěla vidět své děti jen několik hodin denně? Dokážu se svou rodinou vydržet několik měsíců v jednom bytě? Co mi dávaly běžné činnosti v době před-covidí? Dělal/a jsem je ráda? Dělal/a jsem je pro sebe?

Vše se děje pro nás. Není to trest, omezování, zákazy, restrikce. Jsou to příležitosti, díky kterým se můžeme zastavit a zhodnotit svůj dosavadní život. Je to milník, poločas, ve kterém můžeme vychytat mouchy našeho dosavadního života a udělat mnoho věcí prospěšněji pro sebe sama. Loňským rokem jsme si otevřeli tak velké možnosti svého růstu nejen jednotlivců, ale společnosti jako celku. A ono to musí bít pořádně do očí, pokud jsme si toho doteď nevšímali.

Už jsem i přesvědčená o tom, že ti naši poslanci, prezidenti, premiéři, experti, doktoři, ředitelé to dělají proto, aby nám ukázali, co vše jsme si nechávali líbit. Nedělají to skrytě, pro temnou stranu, ale naopak jsou ti, kteří na sebe vědomě vzali tato těžká břemena, abychom se probrali.

Když se na to totiž podíváme tak, že reprezentují svůj národ, je to pár lidí, kteří jsou odrazem celé společnosti, jak by mohli být zlí? Proč by měli chtít naše utrpení? Proč by nám chtěli škodit? Cožpak my si o sobě myslíme, že jsme zlí? Chceme trpět? Chceme si škodit?

Stejně tak, jako my tvoříme systém svým kolektivním smýšlením, tvoříme i jeho změny. Ty nepřichází z vnějška, přicházejí ze změn a přístupů každého jednoho z nás. Uzavření nejsou jen něčí rozhodnutí, je to následek rozhodnutí tolika jedinců po celém světě, že se to odrazilo restartem celého systému. Lidé se bouří, vycházejí do ulic, už si nechtějí nechat diktovat, co mají dělat, chtějí se sami rozhodovat. Zlobíme se, jsme z toho smutní a tím si otevíráme možnosti, jak uvést věci do takové podoby, která nám bude vyhovovat. Nejde o to žít ten život nějak, ale žít ho tak, že budeme vstávat 5 minut před budíkem, protože nastal nový den plný možností.

Nepřijde vám, že lidé jezdili už i na ty dovolené z povinnosti? Nejdřív zaplatím zálohu, abych náhodou nemohl/a couvnout. Vezmu si volno v práci, které musím dodržet. Hlavně co nejdál od domu, do krásného hotelu, kde o nás budou pečovat jako o krále a královny. Někam, kde nebudu nic muset dělat, nebo naopak vše, co normálně nedělám. A pak dojdu domů a jdu se vrátit do té šedé nemastné rutiny, abychom příští rok mohli vyrazit zase.

Proč nemáme dovolenou každý den? Proč si nedopřejeme péči? Proč neděláme, co nás baví? Proč si neuděláme tak nádherný dům, byt a prostředí v něm, abychom nemuseli jezdit jinam? Dáváme tolik energie do toho, co bychom měli, musíme, že nám už nezbývá pro to, co nás naplňuje. Každý den si přerušujeme spánek, jsme v práci několik hodin, těšíme se domů a doma nás to frustruje úplně stejně. Místo procházky zapneme počítač, místo pomazlení dětí s nimi děláme úkoly. A tak plyne den za dnem, rok za rokem a jsme čím dál tím prázdnější. Najednou děti odejdou z domu a partneři zjistí, že nemají jak zaplnit čas, který předtím věnovali povinnostem s dětmi. A nejen to, že spolu bez dětí neumí být. Pak přijde krize středního věku, pocit vyhoření, nemohoucnost a smrt.

To vše se mění v nás všech. Nechceme už jen tuto šeď, chceme něco víc. Chceme zaplnit ta prázdná místa v sobě, chceme si vybudovat vztah se svými dětmi, partnery, chceme tvořit, najít si svůj dar, být finančně nezávislí. Nic na světě není o musím, ale chci a dovoluji. Tak jako nám nikdo nemůže vzít naši svobodu. Můžeme mu ji jen dát. Je potřeba náš souhlas, což naše neinformovanost a předávání zodpovědnosti druhým je. Pokud si neudělám na věc vlastní názor a věřím bez otázek těm lepším, akreditovanějším, vzdělanějším, zkušenějším, dávám jim možnost za mě rozhodovat.

O čem vypovídá poslanecká imunita? O čem vypovídá zřeknutí se odpovědnosti za vakcíny?

Vždyť oni nám úplně do očí bijícím způsobem ukazují, že nemáme slepě věřit a máme se rozhodovat sami. Máme se začít rozhodovat sami za sebe a nenechat se nalákat ze strachu, nebo díky motivaci. Pokud nás zviklají, je to jen odraz toho, že jsme se pevně nerozhodli a nevíme, co vlastně sami pro sebe chceme.

Pokud vím, že to já si tvořím svůj svět, svůj život, jak můžu házet vinu na druhé? Jak můžu někoho nenávidět, protože mi dělá to, či ono? Jak můžu zazlívat, když si přes něj jen ukazuju, co zrovna potřebuju vidět, abych si zlepšila život? Je jednodušší ukázat na někoho prstem a pomyslně mu předat zodpovědnost za to, co se mi děje. Ale přijmout fakt, že to já si ubližuju, já si způsobuju vztek, to já nechci být šťastná, není ani tak těžké, jak osvobozující.

Samozřejmě neříkám, že se nemáme na druhé zlobit, nemáme ukončit vztah, nemáme zvednout hlas, nebo proplakat ,,kvůli“ partnerovi noc. Není stav, nebo emoce, které bychom měli potlačovat. Člověk není silný, protože všechno zvládne, dokáže být fackovací panák pro celý svět a ani slzu neuroní. Síla není v tvrdosti a potlačování emocí, pocitů, rozpoložení. Naše síla je prožívání emocí všech barev. Prožívání emocí ukončujících i potvrzujících. Je to být upřímný, i když to bolí. Je to o nepotlačování, neomezování se. O přijímání všech fází našich přerodů, ať už jsou příjemné, nebo ne zrovna komfortní, protože tam, kde je diskomfort, začíná spokojenost.

Závěrem bych chtěla říct, abyste si dovolovali. Dovolte si vše, co zrovna chcete, nebo nechcete dělat. Ležte, tvořte, běhejte, vztekejte se, tancujte, spěte, skákejte, smějte se. Dělejte úplně vše, co dělat chcete. Zkuste třeba něco nového, nebo dělejte staré. Čím více si dovolíte, ať už je to cokoliv, tím snazší jsou přechody a přerody. A nevím, jak vy, ale já už jojo efekt nechci…

Krásný den

S Láskou

Michaela Famfrlová

Fotografie od Chuck Johnson na Pexels.com

Proběhlo, probíhá a bude probíhat

Přijďte na akci do centra rozvoje

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

⏱ Masáže s Míšou pro rok 2024

🗓 17.1.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 29.1.2024 ⏱10:00 – 19:00
🗓 21.2.2024 ⏱ 10:00 – 19:00
🗓 6.3.2024 ⏱10:00 – 16:00
🗓 18.3.2024 ⏱10:00 – 19:00